středa 23. listopadu 2016

Teorie správy Církve bratrské – část 2. Nechoďte do církve - buďte církví

Ježíš nám přikázal činit učedníky. Na tom se shodneme, tak jako se rychle shodneme na tom,
že církev ve střední Evropě prožívá krizi výsledků.  
Nemáme učedníky – následovníky Krista – moc se nám v této oblasti nedaří.
Růst sborů je nevelký až minimální; pravdivěji situaci vystihuje slovo – stagnace. Tento již letitý stav můžeme přijmout jako neměnný fakt a říci, že s tím nic nenaděláme. Druhou reakcí je nevzdat hledání a úsilí jak tento stav změnit. Chci patřit celoživotně do té druhé kategorie.

Mohou být tyto kroky pomocí?

Domnívám se, že většina z nás si plete nedělní dopolední bohoslužbu s církví.  Do nedělních dopolední vkládáme naprostou většinu našich očekávání od toho, co církev je. Do bohoslužeb dáváme většinu energie kazatelů, hudebníků, spolupracovníků a financí (budova, platy sloužících). Současně bohoslužbu vnímáme jako místo vyjádření naší zbožnosti, uctívání a vztahu s Bohem.
Bohoslužba ale není církev. Bohoslužba je jen jedním z prvků církve. 
Nějak omylem se soustředíme hlavně na to, jak dělat dobrou bohoslužbu a ne na to, jak dobře "dělat"(vychovávat, získávat) učedníky. Zdraví sboru poměřujeme počtem přítomných na bohoslužbě, ne počtem osob zapojených do učednictví. Moc nevíme, neumíme popsat výsledek činění učedníků – jak takový člověk vypadá, a nevíme, jaké jsou kroky k tomuto výsledku.

Učednictví je o vztazích. Vztah je základem učednictví. Proto Ježíš žil intenzivně s učedníky - to byl silný vliv. A zde je také možné východisko. Snižme očekávání od bohoslužeb (kázání, chval)
a zvyšme naše osobní zapojení do vztahů s lidmi, kteří nejsou ještě křesťany. Obvykle se vztahy prohlubují u jídla, při práci a během odpočinku.

Vztahů se však bojíme – protože vztahy s druhými (na rozdíl od projektů) nemáme pod kontrolou časovou, finanční ani emocionální. Obecně křesťanský projekt (festival, úklid města, koncert, …)
má začátek a má konec. Jde spočítat kolik času a financí mi zabere. Dle toho se rozhodnu, 
zda pozvání do projektu přijmu či ne.  Učednictví nám toto bezpečí nenabídne. Učednictví neprobíhá tak snadno, stojí nás mnohem více – tak jako Ježíše hodně – stojí nás to úsilí, sebeuskromnění, spoustu vaření, nádobí, hodně času, slz, fyzické pomoci, peněz; stojí nás to soukromí - mít doma hosty, často přes noc a někdy i na týden či měsíc. 

Nechce se nám uvěřit, že by to Bůh takto myslel – učednictví jsme si zduchovnili a nyní čekáme na průlom (rozuměj – Bůh zařídí probuzení bez nás), vylití Ducha (rozuměj – Bůh si přivede lidi k sobě bez nás), proroctví (rozuměj …).

Proto si větu „Nechoďte do církve – buďte církví“ dovedu představit jako námi zvolené motto CB, které by vhodně doplnilo vizi "Zakládání a obnova sborů". Ale to nestačí, pokud se toto motto nestane nedílnou součástí života jak mého, tak vašeho.

Nenechme se uzamknout a ukolébat naší nedělní církví, kde se může začít  postupně věřit, že vše potřebné pro život křesťana se uděje tady a nyní. Ne že by to nebylo pohodlné, ale mimo by to bylo určitě. Odmítněme dualismus v nás, kdy máme tendenci mít dvě tváře – tu nedělní a pak tu všední,     kdy dělíme život na ten křesťanský a pak na ten civilní, na ten Pána Boha a na ten můj. Odmítněme sílící zvyk, že jen v budovách k tomu určených se odehrává to hlavní. Přidejme k našemu nedělnímu dopoledni i těch zbylých šest dní v týdnu. Nechoďme do církve – buďme církví!

Vždyť: Budoucnost církve je na žni - ne ve stodole.


Dan Hurta, Vsetín 23. 11. 2016



PS: Jsem členem Církve bratrské a chci jim být i nadále.Vážím si každého, kdo se podílí na tvorbě této denominace. Jde mi o to, abychom mohli spolu diskutovat a vzájemně se posouvat blíže k naplnění poslání, které nám bylo Kristem společně svěřeno. Jde mi o to otevírat diskusi + přidat nástin možné cesty. Budu rád, za Vaše názory sdělené budující formou.





7 komentářů:

  1. Pavel Chráska:
    Zdá se, že se v mnohém s D.H. velmi shodnem (i v tomto článku), ale záměrně vyhroceně řečeno se lišíme v jednom zásadním: zdá se, že máme každý trochu jiného boha. Velké poslání není Bůh, kterého máme následovat a kterému máme podřizovat život.
    Opakuji, bylo to záměrně vyhroceně řečeno, aby to snad mohlo podnítit přemýšlení.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za příspěvek. V prvním článku jsem napsal o potřebě sjednocujícího směru (vize) pro CB (dle mého názoru je to Velké poslání - evangelizace = nabídka záchrany jednotlivce). Myslím, že poslouchat Krista v tomto záměru, napřít do tohoto cíle své síly, dovednosti, finance - prostě sebe, není uctívání nějakého boha s malým b. Otázku lze položit i jinak. Co sbor, denominaci (na základě Písma, na základě toho co Kristus vyučoval) může sjednotit?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavel Chráska: Asi to není vhodný formát pro takovou diskuzi. Jen tedy zkusím témata otevřít.
      Co má sjednocovat popsal např. ap. Pavel ve Filip. 2. To, co jediné může dobře sjednocovat je následování Krista (opakované Ježíšovo, následuj mě, vezmi svůj kříž), sjednocování s Kristem v kříži, zápas církve o svatost a bezúhonnost v tomto (Ef. 5), zápas o sjednocování s Bohem v Kristu - všichni, kteří jsme dokonalí, takto smýšlejme (Fil. 3, 15). A při takovém sjednocení dá Bůh různé projevy - máme rozdílné dary (Ř. 12, 1. Kor. 12), a tak třeba Simeonovi bylo určeno čekat (fakt jen čekat), sestře Foibé pomáhat, Pavlovi evangelizovat atd. Jasně, řekne se, to jsou jednotlivci, to není úroveň církve. Jenže církev je tělo Kristovo (živé tělo) a jednotlivci projevují jeho jednání (údy), a to jednání má být evidentně různorodé, v plnosti darů, ne jen evangelizace, to je jen jeden z projevů. A z jednoho projevu se nemůže stát smysl, nemůže se z toho stát to, co sjednocuje, to je služba jinému bohu, ať už se nazývá Velké poslání, misie, nebo jinak. Stejné by to bylo, kdyby se takto vypíchla diakonie, kázání, vyučování atd. Chápu, že postavit evangelizaci na piedestal, udělat z ní prioritu, je svůdné, ono to pak většinou funguje, že církev početně roste, protože se přirozeně sklouzne do nacházení funkčních (asi fakticky marketingových) metod. Ale ani početní růst církve není cíl, ačkoliv se nám to v naší církvi poslední léta dost staví před oči. A je to v dnešní době náročné, jen následovat Krista, náročné v tom, že není jasně měřitelný program, těžko se vykazují výsledky, neúspěch, může být úspěch a naopak úspěch neúspěchem. To, že něco početně roste, není svědectvím o zdravosti. I když i já se učím s ap. Pavlem radovat, že se zvěstuje Kristus (Fil. 1, 18).
      A proč jednotná CB? Protože si chceme vzájemně mluvit do životů, vzájemně se ovlivňovat, chceme se učit žít v pokoře i před jinými částmi Kristovi církve, zvláště před těmi, ke kterým nás pojí důvěra v jejich zápas o Krista, abychom tak co nejlépe následovali Krista, co nejvíce byli svatí a bezúhonní.
      Blogová diskuze asi toto úplně neunese, ale snad se mi podařilo něco vyjádřit, jakkoliv čekám spousta námitek :-)

      Vymazat
    2. pro Pavel Chráska: AMEN! Přesně tak to vidím!

      Vymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky Pavle za příspěvek. Souhlasím s tím, že početní růst není cílem církve, ani nemusí být znakem zdraví. I já vidím, že internetová diskuse má své meze a můj příspěvek píšu s postojem, že mi nejde o to mít poslední slovo. Ano, jednotlivci v církvi mají různá povolání. Tak jako do šíře služby sboru patří jak diakonie, tak péče o chudé, tak .... Seznam může být až nekonečný. A právě o tomto se snažím diskutovat. Není dnešní situace v CB v krajnosti v tom, že "děláme" všechno"? Že šíře je tak velká, až je neefektivní (nesmyslná)? Každá organizace se čas od času potřebuje zastavit a hodnotit svůj směr, tak i CB je možná v období, kdy si znovu potřebuje říci, které věci dělat jako celek budeme a které ne a jak je budeme dělat. Já se výrazně přimlouvám, aby to byla evangelizace ve formě zakládání sborů a nabídka procesu obnovy sborů (tam, kde je o to zájem). Obě dvě "aktivity" vyžadují proces, kvalitně připravené vedoucí, duchovně zralé vedoucí. Obě dvě aktivity mají ve své podstatě zabudované obnovující, reformační procesy, které po sto letech existence (můj názor) velmi potřebujeme. Je otázkou, zda tuto potřebu jako CB vnímáme nebo ne.

    OdpovědětVymazat